Kolikrát písní zvučelo mi srdce,
kolikrát znova hoře mi je hnětlo,
a vždy jsem vypěl je a hlavu zvedl,
a odmlčev se, děl zas: budiž světlo!
I věřil jsem už skoro v lidské řeči,
že mládí z lásky vypěti se musí,
že květem jara jest jen všecka láska,
že každé srdce v mládí pět jí zkusí.
A věřím dosud v jaro lidských srdcí,
ba věřím víc: že každý pěvec pravý
si jaro v srdci do té smrti střeží,
že snění nejde mu – ni z mrtvé hlavy.