Jak jsi mi drahým, dítě mé,
přec někdy sobě řekneme,
až bude jenom luna plát,
a na srdce své večer zvát,
až sami budeme. –
Zrak do zraku se ponoří
a sta nám světů vytvoří...
my zvolíme si ale ten,
jenž lásce pravé utvořen –
on všecky pokoří.
Ret ku retu se přivine
a sta nám loděk připlyne...
my zvolíme si ale tu,
jež lásky nese ku světu,
mé dítě nevinné!
Pak srdce naše zatlukou,
že láska pevnou zárukou,
jež v srdci blahu hledá stan,
jí otevřený do kořan
tajemnou náukou.
A povíme si, dítě mé,
jak milovat se budeme,
jak nebe se nám otevře,
a země na nás zanevře – –
jen až se sejdeme!...