Dvě nejjasnější hvězdy anděl vzal
a v důlky očí Tvých je dal,
dvě nejkrásnější utrh’ růže
a v líčka Ti je zasadil,
rty takým medem osladil,
že každou hořkosť žití zmůže.
Kde srdce vzít však, dlouho přemýšlel,
až v prosbě bůh jej vyslyšel:
když usnul, vzal mu srdce z těla
a Tobě dal je v kolébce –
a co mi ono vyšepce,
to vzpomíná mi na anděla.