Vinula nit na civku, při tom děcku pěla: „Chci, bys líp se nežli já na tom světě měla, by ti cestu života kvítím „osud“ posel – kdo by mládí neužil – byl by věru osel!“
Rostla holka jako křen do patnácti roků, pak se dala unésti řediteli Cvoku. A že měla hladkou tvář a výmluvné oko, měla hojnosť ctitelů daleko široko.
A že měla tuze moc měkké srdce v těle, byla dobrou kampaní pro podnikatele. Divadlo se plnilo s jeho kapsou stejně – věru s láskou herečka hrála čarodějně!
Holohlavec, študentík, civilista, husar, kde kdo byl, až na pět mil do divadla klusal. Starý, mladý – jeden list, samý lásky posel – kdo by mládí neužil, byl by věru osel!
Kočující společnosť brzy jí moc sprostá – pozvala si z Prahy už vznešeného hosta. A než měsíc poznovu zbaculatil v tváři, stála sličná herečka v Praze v kanceláři.
Pan řiditel, řežisér, také kritik jistý hlásali hned o závod, že má talent čistý, že to není talent jen, že to něco více – inu, každý nevidí skrze okenice.
A dav jásal, jeviště vavříny jí posel – kdo by mládí neužil, byl by věru osel! „Naivní“ byla zbytečná i „sentimentální“, „tragická“ prý taky už není ideální,
všeobecná všecky je zastane prý hravě – při šampaňském víně zvlášť, při pikantní stravě! V novinách se psalo teď jen a jenom o ní, jaký šat má přeskvostný, kdo se za ní honí,
kde zas byla královnou elitního bálu – zkrátka, že je celého pýchou karnevalu. – By však její sláva vždy měla pevné nohy, třeba bylo natvořit nové pány bohy.
Hned jejími ctiteli oblaženo družstvo – inu, k hezké herečce vždy cos táhne mužstvo! A než tváře zvadnou jí, než přikvačí stáří, než se zjeví svěžejší talent v kanceláři,
než k ní jednou přichvátá s výpovědí posel – kdo by mládí neužil, byl by věru osel!
Cookies on Poetry Cove