Hleď, drahé dítě, jak to kolem pučí:
i skála rosných démantů je plna,
a vlny novou jarní píseň zvučí
a zvonkem stříbrným je každá vlna.
A my si klesli opět do náručí
a ptactvo zajásalo v této době –
že omlád’ jsem, že svěží jsem a ručí,
to děkuji jen Tobě.
Hleď, pěnice jak nad hlavou nám krouží,
jak stáčejí se v živý, pěkný vínek;
ten jaro v duši víc a víc si ouží
a kouzlem svým ho mění na barvínek...
O, nechť se k modru nesou, nebo hrouží
v hloub lesů naše šťastné duše obě,
že srdce mé zas pěje, jásá, touží,
to děkuji jen Tobě.