Dávno vesna odumřela,
dávno prchlo zlaté mládí,
však mé oči popsaly je
na mechu a na kapradí.
A ten lesík, přítel dobrý,
dal mi novou matku – chůvu,
tichou, luznou samotičku –
což nám bylo o rozmluvu!
Ve svém stínu, ve svém klínu
zlatou sponkou hruď mi spínal,
ale přece, matičko má,
na tě jsem se rozpomínal!