Janíček leží nedaleko hradu. Oj, divný dnes má sen: sta vidí k zámku plaziti se hadů: „Ho, paní, vyjdi ven!
Neboj se nás – jsme rodní bratří tvoji; neb jak ty pijem krev. Leč zbytek po tobě nás nespokojí, ten zbytek z prsou děv!
Dej víc, neb žízeň bratry tvoje trápí! Pojď, tělo v krvi broď! Pod zámkem dívka čeká – chyť ji v drápy, neb své nám srdce hoď!
Je krví nassáto, že tisíc hadů se spíti může tak, až polezou zpět z Čachtického hradu pozpátku, všelijak! –“
A Janík probírá se ze sna nyní. Znoj rosí jemu skráň. V ráz vyrve z duše pyšnou Bátorkyni a skokem prchá v stráň.
Tam dolů dolinečkou zděšen chvátá, tam k domku známému: „Ach, odpusť, odpusť, Anulěnko zlatá, ach, odpusť milému!“
A cestou necestou se šílen spouští, po skalách, křovím v spěch; tu přeskakuje jako jelen houští, tu letí na křídlech.
Oj, už je v dolině, už domek vidí s tou drahou lavičkou. Hle, pod okénkem hrstka známých lidí – dojista s Aničkou?
Snad že se oň to dobré dítě bálo – o, vše mu nahradí! A písní, o níž se jí nezazdálo, fujarku naladí.
Co to však? Jaký slyšet pláč to tklivý, až srdce usedá? Hle, stará matka s hlavy vlas rve sivý – ó, běda, přeběda!
Chaloupka zoufá – Aničky v ní není, a stopy nikde zřít! – Ach, kruté, Janíčku můj, překvapení! Tu stojíš – v zem jak vbit.
Jaj, dlaně tlačí ku palčivé skráni, a v hrdle vázne dech – – „Má Aničko!“ zaúpí a zas k stráni zpět letí na křídlech.
Tam vzhůru letí k Čachtickému hradu, přes houští, skály vpřed. A před branou tam kvílí: „Bez odkladu ach, musím na hrad, hned!“
I spustili most Janíčkovi s klením, a šuhaj jako blesk se řítí tam, kde hleděl s roztoužením v těch perlí čarolesk.
A tam jak šílen k nohám paní padá: „Ó, zaklínám tě, slyš! Vrať Aničku mi moji – je tak mladá – ach, ty jí nezhubíš!
Dnes nebo včera zmizela tam z chaty – ty jistě o ní víš! – Ha! tvář tvá posupná, zrak jedovatý – že mrtva, mrtva, díš?...“
A Janíkovi slzy vhrkly v oči, leč paní rukou jen kynula sluhům – a ti k hochu skočí – : „Psy vyštvete ho ven!“
Nadarmo Janík zaklíná ji, kvílí: co jí je pláč a žal! – „Pod starým kaštělem mě čekej chvíli –“ kdos cestou zašeptal...
Cookies on Poetry Cove