Byl sirý jsem, ach, sirý
jako to ptáče,
když v hnízdě po rodičce
lká, touží, pláče;
když snět mu nad hlavičku
svůj prostře lupen,
a celý krásný svět mu
ciz, nepřístupen!
Ba osaměl jsem záhy –
o dobo dětská!
jak lepý sen jsi prchla,
tak čárná všecka,
sotva že matčin úsměv
v mou krev se prolil
a tesknivé mi srdce
v zpěv rozšveholil!
A když mi v prsou vzklíčil
zpěv nový, sladký,
a na věky mně zaklel
svět do pohádky:
hoj, nebyl jsem víc sirý
jako to ptáče,
vždyť měl jsem svoje písně,
své posluchače.
O písně moje, písně,
vy moje druže,
juž rozkveťte mi čárně
na plné růže:
a guslárem vás budu
po horách zpívať,
tu srdce rozplesávať,
tam rozerývať.
Tam zlehka strun se dotknu
a tu je vzruším,
že střelou z černých mraků
zabouří k duším,
že rozpoutají paže
a zbraň v ně vtlačí,
že vrazi naši budou
jim posluchači!...