Pěje, pěje na vršíku
kohout červený –
bujně hoši přeskakují
zlaté plameny.
„Pojď, ty dívko černobrvá,
pojď a se mnou skoč,
ruku v ruce, oko v oku –
však ti povím proč!“
Hahop! Jak se oheň schoulil
k zemi pod nimi!
„Má jsi, dívko přemilená,
má jsi do zimy!“
A juž děvče uzardělé
líbá vítězně,
jak upraví světničku si,
šeptá líbezně.
Jakou truhlu malovanou,
jakou postýlku –
a po stěnách tolik svatých
jako v kostýlku!