Což suslí sosny: „Vítej z dáli!“
A skály: „Dlouho nejdeš, hochu zlý!“
Hej, bystřiny se rozesmály:
„Jaj, svážem za tebou les na uzly!“
A jak mne vítá ptactvo lesní,
jak kvítek z mechu očka pozvedá!
Jak šušká mech: „Pojď, hochu, klesni
a zpívej, srdečko-li usedá!“
I sednu, zpívám, jsem zas dítě,
a zem i nebe vlídně poslouchá,
hej, ptáček stichl okamžitě,
a z houští září oči koloucha.
Tu každý kámen mluví rtoma!
O ticho, brati, slyším Tater tlum –
o druhá rodná krajinko má,
jen zpomenu – a blíž jsem nebesům!