Noc zlehka se do vísky vkradla,
a na skráních plane jí koruna z hvězd:
hej, panenka v komůrce zmladla –
zrak touží jí zahořeť, srdečko zkvést...
O panenko, nehleď už tmou,
již darmo se ňadra ti dmou:
hoch daleko jest!...
Ach, daleko, ve výši hvězdné
se potácí opojen velebným snem;
a ponořen v moře to bezdné,
zda cítiť můž pod nohou hasnoucí zem?
Juž nehledí touhy pln zpět
a nelíbá čarovný květ
víc na vínku tvém.
Jen spanilou přírody básní
se ukájí po kráse žíznivý duch,
a vědomí luzně se jasní
a v prsa mu sestoupá nadšení – bůh;
hned rozpoutá myšlenek dav,
a hvězdy jim vytrysknou z hlav:
o kouzelný vzruch!
A na křídlech unešen touhy,
v před, do výše pozírá, touží se vznést;
vstříc srší mu pohled, tak dlouhý,
a se skrání světice koruna z hvězd...
„Jsem krása,“ dí plamenným rtem,
„tvou na věky, na věky jsem,
tvá vůle-li jest!“
O pojď, pojď! mé objetí čeká –
skrop slzou mi nadšením znícenou skráň,
už otevři ňadra svá měkká
a zoří jich srdce mi na věky zraň...
Ha, slab jsem, slab: prcháš mi zas
a neslyšíš úpěť můj hlas:
o vrať se mi, staň!
A slyš! Čím tě zastaviť mohu?
Ach, v okovy bědného života jat
se kořím ti, velkému bohu,
jsa nehoden k sobě ho modlitbou zvát!
Však nelzeli životem víc,
svou smrtí jdu zvolna mu vstříc;
v ní – s ním budu spjat!...