Dolinečka jako dlaň, hory nad ní stojí; domků pár tam pode stráň sedlo v starém kroji.
Každý širák doškový – nejedna v něm dírka – kolem trocha stromoví, prostřed zdobná dvírka.
Malovaná okénka na lavičky hledí – koho čeká panenka, dobře ona vědí. –
Nad údolím jako cář Višňovský vrch vztýčen, stranou tučný Bakalář, Draplák, jako sklíčen.
Hravutnice, Plešivec – oba dávno lysí; Čachtický tu šedivec, stíny po něm visí.
Stíny jsou to zdí a bašt Bátorčina hradu, nad nímž nyní rudý plášť vlaje od západu.
Slunko sedá za hory, zvonek s vrchu kvílí; vyšla dívka z komory: andělíček bílý!
Anulěnko – jaký vděk! – jsi jak lalijenka! – Květovaný živůtek, košulečka tenká.
Ňadra cudně upjatá duška zvedá mladá; vesna první poupata v živůtek jí skládá.
Na lavičku usedla, před chaloupkou čeká; oj, a hned jak zahledla hocha od daleka,
k zoubkům tlačí drumbličku, duši svou v ni vdýchne, že až hochu v srdíčku píseňka ta vzdychne:
„Sobota s nedělí bohdejž přiletěly: abychom se s milým opět uviděli.
Sobota, neděle, bohdejž byly rokem: abych mohla sedět s milým pod oblokem!“ –
A hoch letí ku chatce, dívku v lokty jímá, v ústa líbá přesladce rtíky ohnivýma.
Jaj, Aničko, braň si, braň rozmarýnku svoji! – Dolinečka jako dlaň, hory nad ní stojí...
Šeptali si duše moje mladé lásky nepokoje. Zpívaly jim drobné pěnky z Janíkovy fujarenky.
Anulěnka, duše čistá, Janíkovi perko chystá. Širáček mu ladně zdobí – vohlady! ty šťastné doby!
Oko v oku, duše v duši; svět jich ze sna nevyruší! Budoucnosť – tak blízko – zlatá před očima rozežatá.
Vidí malou chatu svoji, k uvítání jak se strojí! Novým čepcem zdobí skráni, sukénku si bílou shání.
Malovaná okna, vrátka – samý fábor je ta chatka! Už s Aničkou mladou jedou: je tak šťastnou, je tak bledou!
Janík sám ji s vozu snáší: „Hle má milá, mamku naši! –“ Mamička ji medem vítá – – a juž mladá v tanci lítá.
A pak – pak ji ukládají, v komůrce ne, ale v ráji!... Anulěnka horké líčko tiskne hochu na srdíčko.
Chvěje se o to své snění, a zas ptá se v roztoužení: „Máš mě rád, Janíčku?“ – „„Trochu!““ – Hněvá se naň: „Ty zlý hochu! –“
„„A ty, duško, máš mě ráda? –““ „Vím či nevím! jaká rada!“ „„Nuže zkusím – –““ Janík milou znovu k srdci přižeh’ silou. –
Dlouho moje šťastné děti snili sobě ve objetí Na východě zoř už denní: „Anulěnko, do vidění!“
Z objetí se hoch jí vine. „S Bohem, duško! Den už kyne. Vrátím se ti do západu z Čachtického zase hradu.
Nevíš snad, že paní z jara Janíka chce za horára? Co se chvěješ dušičko má? –“ „„Zůstaň, milý, dnes jen doma!
Svírá cosi srdce moje – jaj, což budu bez pokoje! Slyšela jsem o té paní – snad jen lidské povídání – –.““
Objal milou Janík znova, uspal na rtech bázně slova. „Lidská řeč,“ dí, „moje drahá, kohož ona nedosahá?
Koupá-li se paní v krvi, vyzví věru Janík prvý! Spi jen klidně. Večer doma zlíbám tě zas, Aničko má.
S Bohem!“... „„Pan Bůh s tebou, milý! –““ Ohlíží se ještě chvíli. Ach, už mizí dívce s očí, šátečkem mu ještě točí...
Ozlatilo slunce hory – Anulěnko, do komory!
Cookies on Poetry Cove