Hoj východ plane září purpurovou a slunce vzchází mladé krajině; a ty se vracíš v nivu smaragdovou, ó lepá, mocná míru bohyně!
Již umlknuly běsné děla hromy, meč pokořil se míru poupěti, a ramena, v nichž odpor zbraně lomí, se proměnila v sladká objetí.
Tu otec skládá těžkou přílbu v plese a s touhou zírá k svému domovu, kde stkví se drahocenné: „Milujte se!“ – hle kouzel na tisíce ve slovu!
Tam stará matka syna k ňádru vine, že chudí vedle ní jsou boháči, a z blahých ňáder libý vzdech se řine: „Ach přec mně dítě oči zatlačí!“ –
Kde zeleň spustošila války noha, tam pučí nové práce osení, ba lid ctí tebe jako svého boha, žes přinesla mu ždané spasení...
Ze mraků bouřných vlídný deštík kane, však slunce pouští perly do listí, a pod ním chládek mdlobu s čela vane a věčný poklid stínem pojistí.
Smír lomí meč a odvrhá jej v dálku a tajná ruka píše na obzor: „Ó radujte se, přepych rodil válku; však z výšin padnul její meteor!“ –
A dole pod tvým trůnem zlatostkvoucím hoj bídnou ženu v poutech viděti: Lítice války! – úpí hlasem mroucím a nad ní táhne lidstva prokletí...
Ó cítím oheň místo krve v těle, že bych své srdce z nitra vytrhal a za věštbu tvou obětoval celé a příští lidstvo bouřně obejal! –
Ty zvítězíš, ty palmu zvedneš novou, ty láskou pokoříš si celý svět! Jen promluv heslo ve směs jazykovou a lidstvo bude jemu rozumět!
Ó tys ta krásná, požehnaná matka, plod nejkrásnější v míru způsobě ty lidstvu zrodíš, vykoupení sladká po dlouhé trýzni, dlouhé porobě.
A tys ta hvězda na širokém moři, jež plavci svému nedá zahynouť – ó přijď jen brzy, lidstvo tužbou hoří, ó nech je v náruči své spočinouť!
Cookies on Poetry Cove