Leží starý vůdce
na skalnaté stráni,
vzpomíná a touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak sladký pocit!
vidí opět žínku –
vůdce ze sna procit’...
Objímá ho vroucně,
odepíná zbroje –
hoj, což kolem jásá
družina mu z boje!
hoj, jak zvoní šavle,
hoj, jak hučí pušky:
milo bojovníku
prodlíť u ženušky.
Zavřel vůdce oči –
ticho v pusté stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak libý pocit!
vidí švarnou bitku:
opět vůdce procit’...
Pod ním koník hbitý,
kolem chrabří mládci!
oj, jesť utíkati
Zikmundovi zrádci!
Oj, sám pyšný legát
rve si šedou bradu,
s hlavou zkrvavělou
letí ku západu...
Zavřel vůdce oči –
smutno v horské stráni;
vzpomíná zas, touží
v hrobě bez ustání.
Vzpomíná i touží –
ó jak teskný pocit!
vidí Horu Bílou –
v slzách vůdce procit’...
Po dědinách spustlých,
kam pohledne, všudy
oblak šedý krouží,
oheň žene rudý.
Neozve se písní
země více drahá,
netepe juž Tábor
úhlavního vraha.
Na zmučené hlavy
bojí se jen zříti:
„Ó by vstáti mohli
staří Táboriti!“
Zavřel vůdce oči,
divné sny ho rmoutí,
však netouží více
v hrobě procitnouti...