Na vysoké stráni,
prutec v staré dlani,
s husičkami stařena.
Postava jak z kamena
nehýbá se ani.
Běloučké má vlasy –
stará je už asi,
v ruce se jí chvěje prut –
„Dej bůh štěstí!“ zdravím hnut,
„pravda, ustárlá jsi?“
Dí mi, plna díků:
„Sto let bude v mžiku.
Sto let, pane, dlouhý věk!...
Měla jsem pár vnoučátek,
zašla v Ameriku!
Stojím v světě sama
jak strom pod horama,
jako na rozcestí kříž –
živím se tak bídně již
s těma husičkama!“ –
Když své hory vidím,
po stařence slídím.
Zavřela se nad ní zem,
není, chuďas, pod křížem
obtížna už lidím...