Ty chaloupko má nízká
tam v tichém ústraní,
ó jak mi srdce výská:
ó milé shledání!
Můj borku tichý za chatou,
juž hostinu stroj bohatou
a zanech dumání!
Hoj, co ty skály sličné
dnes jasný vzaly šat?
Ó hory nebetyčné,
mě vítáte-li snad?...
Tu stojí v lepém půlkruhu
jak sbor udatných soudruhů,
jak živá stráž i hrad!
A pod nimi se míhá
hle, víska ze sadů:
ji vršek z předu zdvíhá
a spouští do zadu;
ji slunko hladí po líčku –
ó hleďme na tu vesničku,
co v ní je pokladů!
Ej, ze všad vlídné oči
mi hledí v ústrety;
a kamo noha kročí,
v chýž palác zakletý,
ba palác ne, spíš ráje kus!
Ó hleď kamkoli, slyš a zkus:
vše jako před lety!
Jak před lety! Tak skvostná
zde něha všeliká,
že touha přeradostná
až do žil proniká:
ó v našich horách jistě kdys
Bůh stvořil první zvuk a rys,
prvního slavíka!
Zde jistě prvně v chmuru
vjel mocný boží hlas,
jenž nebe pozved’ vzhůru
a skryl je v modrojas!
Však zželelo se hor mu snad,
že pokynul, by nazpět pad’
kus jeho nebe zas?...
Ó hory, drahé hory,
jen pryč juž hněv a svár
a pozor na závory:
zas ostřížů tu pár...
Hoj, nechať pak se pokusí:
vás nerozklají na kusy,
dřív zlomí zob i spár!