Hej, ta naše horská chasa,
zakletá je v tělo krása,
zázračný je květ!
A když hasá, a když jásá,
v zvonek každý ret,
nohy v let.
Oj, ten horský orlík sivý
není hladký, není snivý
jako hejsek z měst:
v prsou dlí mu Parom divý,
v zpěvu síla jest,
a což pěsť!
Však ta dívka pohoračka
také není panská hračka:
ohnivou má krev,
oči z jisker, ale z ptáčka
sladkotužný zpěv –
divný zjev!
Neuzavřel naše hory
starý pán Bůh na závory
jako skalní hrad,
ale dbal, by nebyl chorý
za to horal brat –
dal mu mlat!
A ty páže a ty mlaty
dobře poznal vrah juž klatý,
neprodléval víc:
ukázal jim chutě paty,
jak mu vyšly vstříc
z Domažlic.
Och, těch mlatů a těch páží
zdali dnes nám nezpřeráží
vzteklý dav?
Běda! naše česká stráži:
příval drtí stav –
ďas to sprav!
Proto dal ti Parom blesky,
aby složils, lide český,
ruce mrtvě v klín?
Abys hleděl, jak se hezky
valí tobě Rýn
do krajin?
Proto jazyk máš tak zvučný,
aby ztuhnul, kdy ti zručný
lupič v zemi již?
Hoj, můj lide, v tanec hlučný!
Nedej vrahu v chýž:
zahyň spíš!