„Vzhůru číše, Slováci!
Třebas ňadro krvácí,
třebas vrah v ně zaryl spár,
vzhůru, brati, pro pohár,
hore ho!
Srdce ven, ať vidí svět
v ranách jeho krve květ,
ať je vidí nebesa,
ať se peklo rozplesá, –
hore číš!
Darmo Slovač věků dosť
úpí k nebi o milosť:
jazyk dětem řeže z úst
ledačina beťár z pust –
dolů ho!
Krásným Tatrám loupí kov,
slovenčině stříbro slov;
a kdo páž zved v ochranu,
toho vede k čakanu:
,Hore ho!‘
Odrodilec, bídný brat
samozvaný jeho kat,
žid a Němec, krkavci,
tělo rvou vždy k podstavci:
,Dolů je!‘
Běda, bože! stvořils nás
jenom dravcům za pospas?
Dej nám, bože, odpověď:
zde máš naše srdce, hleď!
Hore je!“
A bůh zahřměl z oblak teď – –
„Ha, to nebes odpověď!...
V prsa, brati, odvahu,
bůh chce naši přísahu –
hore meč!
Chceme vlastní silou svou
v porobu bíť pekelnou:
v zoufalosť kdo neklesá,
s tím je svět i nebesa!“ –
Hore ho!