Neprší to blesky z mraků, nerozrývá bouře vzduch: pušky hřmí až do oblaků, bojovný to v horách ruch...
„S námi právo, s námi bůh! Nazpět Turci, nazpět zrádci, pravdy naší svatokrádci!“ Prchá islam pospolu,
za Osmany letí mládci, lejí hejno sokolů. Ve spárech jim smrť a zkáza – uděšeně křičí vrah:
„Zle je, zle je, bismallah! Hajduk Láza, hajduk Láza po krajích i po horách!“ Nesvítí to slunce z mraků:
turské svítí vesnice; kouř se svíjí do oblaků, plamenů to vichřice chvátí půlku měsíce,
válčí proti nepříteli: „Allah velí, Allah velí!“ Odhazují Turci zbraň, vlny vzduchu letem dělí,
bezduchými kryjí pláň. Jímá hrůza věrokaza, tichne harem, tichne ples, zděšením pln kraj i les:
„Bílý Láza, Bílý Láza slaví pomsty svátek dnes!“ Padlo Turků jako klasů, ohňů bylo jako hvězd – –
Sbírá Láza dobrou chasu, Balkán vítá jeho vjezd, z útrob hřmí mu na počest. Junův líce jen jen hoří –
hoj jak živo na pohoří! V živé boj tu památce... Mnohou kořisť nesou oři, jednoho jen zajatce.
Proč tkví na něm Láza okem, proč se chvěje na koni, a proč se rtů romoní: „Ještě žilo před půlrokem
moje dítě madonní!“ Zarazili horští mládci u skaliny hradných stěn, přistoup’ Bílý Láza k jatci:
„Dnešní kořisť, dnešní plen stokrát buď ti nahražen. Tys byl s agou – rci jen hbitě, kde má dcera, kde mé dítě,
a jsi prost všech okovů. Jmění mé nechť oblaží tě, jen mne provoď ku rovu! Hle, ten Bílý Láza prosí,
Láza, v němž jen led a mráz – ustrň se, viz jeho vlas, přej mu, nežli smrť jej zkosí, navrátiť se k dítku zas!
Nebuř otci vášeň v hrudi, nerozpal mu v prsou hněv; nechci odpůrcovu krev, ale zřeknutím se vzbudí
spoutaný v mém nitru lev! Jaké mření, jaké žití potom Láza připraví ti, vším svým umem netušíš!
Jakých útrap tobě vznítí, ucho-li mu ohlušíš! Promění se v blesk a bouři, jež ti z lebky vyrve zrak,
jež ti slunce zavře v mrak, a kdy v duši touhu vzbouří, věčných muk v ni vpálí znak! Zaklínám tě láskou svojí,
všechněch vášní vzplanutím; vzpomínkou, jež ducha pojí sladkovzrušným nadchnutím; vznikem tvým i zhynutím;
blahem, jež ti srdce jistí, i svou k tobě nenávistí; spoutaného útěchou; rukou stroucí květy v listí,
vřavou bouře bezdechou; velikostí svého boha, jíž od svého početí dechem jsi jen, obětí,
kterou šlape boží noha: provoď otce k dítěti.“ Kyvne Turek smědou hlavou – v ráz se pohne němý kruh.
Zvedne Láza tváři žhavou, po níž kreslí slza pruh; vesel řinčí v pochvě druh... Za Turčínem s Lázou juni,
pod koníky země duní, hučí Balkán dumavý; kolem věčné skály trůní, hrdých vojsk jak výpravy.
Zvolna mizí staré hory; a kdy slunce vychází, vůdce Turek zarazí: sestaví se němé sbory
v tiché skupin obrazy. Vztáhne ruku Turek němě: drobná lesní okrasa, nízký růvek – trochu země;
ptactva píseň stohlasá tony své tu roztřásá, perutí svou nad ním šumí šepotavé lesů dumy...
Klesne Láza u rovu, libá svého štěstí rumy, líbá vroucně, poznovu; vášnivě k nim čelo tlačí,
duše sny se zakvětí: zdá se mu bouř slyšeti, zdá se mu, že blažen v pláči dceru tiskne v objetí...
Stojí mládci jako kmeny, v tvářích živé pohnutí, stojí jako němé stěny v mlčení a v napnutí;
náhle mocné vzkřiknutí – prolomí se tiché řady, prorve nářek skalin hrady, letí po kraj daleký,
po Balkáně, rajou všady: „Usnul Láza na věky!“ Jenom, pěsť se drží jilce, ještě úsměv nezháší...
Dálí v dál se roznáší: „Mrtev Láza Turkobijce, mrtvo srdce nejkrasší!“ –
Cookies on Poetry Cove