Jako mraky obrovité, plny hrozeb, plny zkáz, stojí hory vzdorovité, stojí jako věčná hráz,
Otomanům na úžas. Hledí jako stráže vlasti nazpět v pýše, k Turkům v zášti; a z těch temných, skalných čel:
My jsme na vás svědků částí, ale celý nepřítel! Každý záhon naší půdy drahou krví zavlažen;
nechať meč váš napřažen: z nás neurve ani hrudy, o nás bude přeražen! – Kdesi v koutě pod horama,
jako v tiché oase, chatrč jako panorama na skalině zvedá se. Zoře slunce po vlase
paprsky jí světlé klade, na čelo ji líbá mladé, jí si rádo pozasní: Blaha chýžko, žalu hrade,
již pak čelo vyjasni! – Před chatrčí na koleno zoufale kles’ bílý kmet: oko sílá vůkol v let,
ale to se uslzeno s novým nese hořem zpět. Smutně šepce: „Měl jsem kdysi, měl jsem jako poupě dceř:
Madoniny v tvářích rysy, po kadeřích noci šeř... Vpadla v chýži Turků sběř, od prsou mých odtrhla ji –
běda, běda bídné raji! Darmo prosím zoufale, darmo prsa hněvy tají: Turci mizí v úvale.
Vášnivě ji aga svírá, s děsným volá rozmarem: ,Hvězdou budeš pro harem – zhas jen touhu, která sžírá
nitro moje požárem!‘... Její hlava k ňádru klesla, její rty se nechvějí. Slza jen se s oka snesla
tichou, těžkou krůpějí. V zoufalství a v naději pušku pěsť má chopí zmladlá, nasadím a – rána padla:
vrah se pohnul na sedle; však v něm ještě síla vládla, vzplály tváře pobledlé – dýka se mu v ruce mihla,
pro bůh! v dívčí útrobě – výkřiky dva po sobě – – bolestně též hruď mou stihla: k zemi pad’ jsem ve mdlobě...
Ach, a když jsem z mdloby procit’, když jsem rozhlédnul se plach, rozryl prsa děsný pocit – s dítkem zmizel aga vrah,
a já zlíbal jenom prach, v kterém dosud dítka šlápěj a snad také krve krápěj! Ó by stařec dítě měl!
Zapěj otci, dítě, zapěj! Jak? že ret tvůj oněměl?... Krutý bol, ó marná tužba! Leč kde otci záruka,
že nám věčnou rozluka? Žíti chci: nechť pomsty služba vtlačí v pěsť – meč hajduka!“... Znova ticho pod horama
jako v němé oase; chatrč jako panorama, jako v bolném úžase na skalině zvedá se,
jako by tu mistrů ruka vytesala v kámen muka. V dáli západ krvácí. Posvětiv se na hajduka,
k horám kmet se obrací. Dlouho stojí při úpatí, dlouho hledí nazpátek, červanů kdež ostatek
jemným štětcem hojně zlatí zbytky drahých památek. –
Cookies on Poetry Cove