Jede, jede úvozem čtvero koní s povozem. Paní s pánem v hlaholu jedou, jedou pospolu.
Všudy kolem po kraji květy vůni vzdychají a koníci řehtají. A co ržají koníci,
úsměv paní na líci. „Pověz ty mně, paní má, pročže smích tě pojímá?“ „„Nic, ach nic, ba divno již,
co v tom zlého, pane, zříš!““ „Nedíš pravdu, paní má, nevěra tě pojímá: jinému tvá mysl jest,
láska tvá – jen klam a lesť!“ Přestal hovor, ztichnul smích – tváře paní jako sníh... „Mluv, jen, mluv! já tvůj jsem choť:
žárlivosť mi v prsou kroť!“ „„Nechtěj toho, pro muka! jedno slovo – rozluka, jedno slovo vyjdeli,
na věky nás rozdělí!““ „Marná, paní, tvoje řeč: v srdci rána, ránu leč!“ „„Nedáš jinak, nuže slyš,
tajemstvíli ono zvíš, že svou paní zahubíš! Divné kouzlo, divný dar mžikem rodí zdar i zmar,
láme pouta, ostří sluch, tajné věci jímá duch: jemné broučků šeptání, vonné květin vzdychání,
teskné koní zaržání, zaržání a pověsti: Nedbáš, pane, o štěstí! Darmo si je poboříš,
dvě srdéčka rozdvojíš, nikdy víc je nespojíš! Viz!““ – A z ňáder svit a svit: korunku to malou zřít..
Dořekla a bez moci padla jako v nemoci. „Pro nebe, ach paní má, jaký chlad tě pojímá!
Vadneš jako ratolesť – mluv, ó pověz, čím to jest?“ Marný, pane, tvůj je žel, dříve jsi ho nehleděl.
Bledé tváře uvadly, modré oči zapadly, bílé ruce vychladly. Hrůza drtí pánův hlas –
a viz, jaký mam tu zas! Had ubíhá k doubravě, korunku má na hlavě, a kdy zpět se zatočí,
skvoucí zář z ní vyskočí...
Cookies on Poetry Cove