Chodil starý guslár,
chodil mnohá léta –
smutná cesta, smutná
do širého světa!
Nikdo nerovná ji,
trní nevyseče –
často slza, často
po houslích mu steče.
Přitisk’ starý guslár,
přitisk’ k houslím čelo –
kolik vroucích vzdechů
do strun zaletělo!
Sáhnul křečovitě
v struny rozechvěné:
„Nikdo na guslára,
nikdo nevzpomene!“
Sklonil starý guslár,
sklonil hlavu v šíji:
„Což můj život plný
smutných melodií!“
A jak bílou hlavu
podepírá dlaní,
zvolna libý spánek
v duši se mu sklání...
Zapomíná guslár
na svá stará léta,
na trnitou cestu
do širého světa,
na bídu a nouzi,
na všeliké tísně,
úsměvavě šeptá:
„Ještě mám své písně!“