Praskla struna, zasténalo srdce,
zmlkla lyra zlatá;
chladně urvala nám květy písní
ruka ledovatá.
Neurvala všecky: tlum jich kvete
na rtech lidu skvostně,
sílí, těší, když nás běda žití
stíhá nelítostně.
Vírou plní prsa, ohněm žíly,
nadšením nám duše,
a že přijde jaro – milé vlasti,
víme ve předtuše.
Co v těch drahých melodiích zvoní,
v ňadra naše vchází,
naděj staví na práh zoufalosti,
lásku na šij zkázy.
Na Tvém srdci, vdovo sirá,
v úsměvu Tvém sbíral síly,
v slunečnu kdy znavil křídla
jeho písní orel bílý.
A kdy při jich čarozvucích
plesá národ v širém davu,
Ty, jež srdce jemu dala,
nemáš koutku pro svou hlavu!
A kdy lid se písní jeho
modlí k jeho veleduchu,
pro Tvé hoře, pro Tvou bídu
nemá zraku, nemá sluchu?
Nikoli, juž osuš oči,
sečteny jsou Tvoje bědy:
slzela jsi dlouho, matko,
slzela však naposledy.
Kdo k své chudé vlasti stáli,
aby mohla slávou slynout,
nesmějí být zapomněni,
nesmějí v svých dětech zhynout.
Nechať žijou mezi námi
obletané otců stínem:
pak přijď znovu sto let smrti,
a přec ještě nezahynem!