Exulanti.

Blíž mezí českých, tam kde sever strážný zasednul v trony šedověkých skal, kde dávné doby prales líčí vážný a sněhohlavý přizvukuje val;

na pevném štítě, který skály rodí a od severu vrchů střeží kruh, se temné stíny dubů starých brodí, hoj v jejich kole divný dnes je druh...

Noc tichá – – Slyš! kdo zaúpěl to náhle, že ve skalách zní odpovědi táhlé? Ten divný stín? Ne více pouhý stín: do skalin padla luny zář

a osvítila kmeta tvář – i mizí přelud do skalin. A na skal štítě, vlhký hled, stál dlouho, dlouho bílý kmet...

Než luna uspí paprsky své chudé a nová zoře z rodných svitne hor, než vzbudí den, zlou vyštván moci bude ach na vždy z vlasti exulantův sbor!

Ó krutý bol, kdy z otevřených hrobů tisíce bratrův úpí o pomstu; kdy minulosť, kdy zlatou vlasti dobu vrah v krvi otcův skrývá potomstvu!

Ó krutý bol, když mizí očím zvolna jich drahé země utěšený břeh, kdy za vyhnanci upomínka bolná a nekonečný, věčný stená vzdech! – –

Už temno ve zábřesku jitra mizí a nový světlý oblouk blíž a blíž. Rdí z východu se krásné růže ryzí a den se snáší s hůry níž a níž,

až v lůna lesů, v skalin klíny, jimž zvolna líbá tváři zrosenou a náruč otvírá jim plamennou, až vylíbá z nich zřídlé mhly a stíny. –

Kmet ještě stojí, ještě teskný hled bdí nad otčinou vroucně, naposled... A jako bouř se z prsou bolesť dere a spráhlí rtové vzdechy rodí steré.

„Ach jaký obraz jitro mi tu kreslí! Tichounké háje v svěžím usmívání jak ku sněmu se dohromady snesly – – dál dýší lesy jako v zadumání;

za nimi vystupují drobné vísky i zlaté báně hrdých našich měst – toť naše staré vážné obelisky, toť naší slávy skvostná ratolest.

Však hle, ten kouř, jenž jako havran šedý tam zakroužil nad spícím údolím! Teď kolkolem se mrak rozvinul bledý a děsné jiskry hází okolím...

Ó velký bože, totě pozdrav denní těm, v nichžto milosť tvoje zatrůní, jež na mučidlech úpí ve vězení, tvá pravda sotva že je osluní?

Tak Roma mluví k českému teď lidu! Kde ještě který nekrvácel vzdech, teď nekonečnou končí svoji bídu, teď umírá ve vraždy plamenech!

I boří města, krví tyran třísní uvadlé hořem kmetův šediny; od prsou matce dítko škubá s písní a chýže kácí k nohám chudiny!

Pak krví opit pyšně světu hláše: ,Krev jejich na nás i na syny naše!‘ – Ach svaté hroby předkův bourá, ničí, a odkud někdy modlitby se nesly,

tam nyní jenom plamenové syčí a kol se šíří ohnivými vesly! A přec tys, bože, pravda nekonečná; tvůj hněv jest dlouhý, leč tvá milosť věčná!

Ó dej nám, bože, dobu blaha zpátky, vrať vdově muže, vrať jí otce zas, vrať dítku náruč usoužené matky a matce úsměv, který s dítkem zhas’!

Ach darmo volám, ty víš, co nám k spáse. Nuž půjdem světem bídní, vyhnani! Snad synům našim vzkvete v plné kráse po dobách trudných – blahé shledání!“

A domluvil, a z očí slzy řinou, však jako ku žehnání pnou se paže a jako k obejmutí nad otčinou... Už doba přísně do táboru káže...

I rozvil den se v růžích plných a ve paprscích zlatovlných skráň horstva tone divoká... Ach lépe těm, jimž hroby kryjí hlavy:

je nesouží víc bolesť hluboká, jim o vlasti přec v každé noci zašeptá měsíc milé zprávy; a z jitra slunce divotvorné moci

jim na mohyly slzy vylká, že oživne zas každá žilka, že ruce ještě v chladné hlíně vymodlí štěstí domovině.

Teď na kolena klesl všechen sbor a ústa k nebi hlesla bolesť svou, a samo lůno divokých těch hor svůj ozvuk neslo za jich modlitbou.

A povstali a ohledli se zpátky po drahých věžích, tratících se v dáli, pod nimiž leží mnohé slzy, žaly na růvku dítek, otce nebo matky.

Stlumili štkání, pokročili v před – jen ještě dlouhý, dlouhý zpátky hled: a hory uzamkly se – naposled.