Po letech zas, po letech zlých tě vidím, rodný krove, kdež srdce v zpěv mi měnily máť, ptač i červánkové.
Po letech zas, po letech zlých mně ožils dumkou v hlavě: hoj, světničko, hoj, matičko! svatvečer právě...
Tu bělovlasý sedí kmet a kolem drobných dětí, jak kdy se sletí pěnkavy na jabloňové sněti.
A dobrá stará matička, co snáší a co slíbí! – A z okýnka zří zlehýnka: kdos ještě chybí...
Juž nechybí! Hle na prahu tvůj – oči v slzách – synek! Dnes přilet z dálky, zpěvavý, tvář plna upomínek...
Což matička jej objímá, a tatík k prsům tlačí, a sestra, brat – o sladký chvat! – radostí pláčí.
Po letech zas, po letech zlých po rodném hledím krově: čas mladým ustlal v podruží a starým na hřbitově...
I přijde Štědrý večer zas a v srdečka se vplíží, a lehýnkou jen zpomínkou zrak dětem sklíží.
A co se potom srdcím zdá, a co se k hlavám sletne z dob zářných zhaslé mladosti a z mohyl vesny květné;
z těch očí dávno pozamklých, z těch snův odletlých tlumu: z těch vábných šer jim svatvečer tká smutnou dumu.
O dumko smutná, dumko má, pojď, zasedneme spolu – juž připozdívá dnům se mým, a srdce touží k stolu...
Kdož ví, ty věrná družko má! jak po roce nám bude? Zda přijdeš zas? – Jeť upír čas, rty vždy má rudé!...
A kyne-li? – Ty nepůjdeš! tys čárné dítě věků: tys duše, která z člověka přechází ke člověku;
jež z mrtvých prsou do živých se věčně věků vkrádá – ty světlý sne zhaslého dne, má dumko mladá!
Cookies on Poetry Cove