V tom novém jaře, v jaře víry, lásky
k Vám, druzi, vracím srdce ze zacházky.
V tom srdci zkrvaveném boji růže zkvetly,
v to srdce umlčené písně se zas sletly,
hněv žádný klidu jeho nepřemůže –
já, druzi, na Vás házím první růže...
Ty Tater skřivánku nám zpěvanky své plesej,
Ty Bílý Orle k slunci kruž a z duhy tesej
své postavy. Ty, jemuž božské nadšení plá zrakem,
svět celý sletej Zlatohlavem ptákem,
a co v něm zříš, ty lidstva tužby, stony,
ty divy přírody vlej v paprsky a tony.
Orlice z jihu, Slávě svítá jitro nové:
připrav si struny svoje ocelové.
Hvězdami ducha ozařuj nám noci žití,
Ty, jehož píseň mocnější je hromobití
a jemnější nad slová drahé ženy.
Já budu přihrávat jen šťastný, spokojený...
Vlasť, Slovanstvo a lidstvo – heslo trojí,
však první druhé, druhé třetí spojí –
pěj každý svou, a budem všichni svoji!
Jeť krása jedna, božská, nevyzpytná,
zní pod hvězdami, hřímá z bouře Sytna,
je hádankou, je stále jiná, nová –
tu píseň lidu plnou hrsť jí chová,
tu v sloku nádhernou a ryzí
se halí jako kněžka do své řízy,
tu bosa přichází a z nohou krev jí teče,
tu teskní z fujary a tu zní hudbou meče...
Tak v steré formě jeví se a zračí.
A my jsme všichni její vyznavači.
My stejnou oběť platíme jí krve –
já, druzi, na Vás házím růže prvé.