Zbudil se drotar v otčině,
a zejtra – zda-li v cizině? –
A při odchodu stará máť:
„Bůh mně tě, dítě, brzo vrať!“
Vzal drotar sobě od matky
tři drahocenné památky:
za ňadra křížek uschoval,
s nímž otec v svět již putoval.
Do knížek zhaslé hvězdičky,
vlas složil mrtvé sestřičky,
a na líci, a na líci
slzičku matky perlící.
Tak putoval a mnohý les,
dolinu mnohou přešel dnes,
a včera ještě v otčině – –
oh, smutno, smutno v cizině!
A putoval, však srdce to
k domovu často zalétlo,
a putoval, však duše ta
k matičce spěla ze světa.
A když ho s prací odbyli,
slze tvář jeho nekryly,
jen ústa, ústa spanilá
dlouho se s křížkem pojila.
A když ho z dvorů vyštvali,
slze tvář jeho neznaly,
jen mrtvé sestry tiskal vlas
s knížkami k srdci zas a zas.
A když ho neznal žádný krov,
zpomněl na matku, na domov,
zpomněl na slzy v otčině –
och smutno, smutno v cizině!
Však někdy přece drotaru
též dostalo se po daru.
Tu děkoval a zašeptal:
„Aby Bůh stokrát zpátky dal!“
Však jednou přec tu cizinu
zamění za svou otčinu:
a při shledání stará máť:
„Bůh rač tvůj návrat požehnať!“