Hoj, chrlila jsi modré dýmy
a rudým žárem zašlohlas,
když, dýmko drahá, naše rýmy
se zmohly kdesi na ohlas!
A rozkošněji z tebe šlehlo
než z perlí tajin jezera,
kdy zvědělas, mých vtipů jehlo,
že pán bůh dal ti Leistnera.
Ó zvolal jsem, teď, drahá lulko,
svou slávu sama nahlídni:
v kuřáckých písních, žití půlko,
jsi octnula se ve Vídni.
A Vídeň, to je velké město,
to nelze koupiť za vindru;
v něm panny kynou jako těsto,
v něm Leistner chodí v cylindru.
A co mne těší z jeho písní
tak slaďounce, tak velice:
že vystrojil je – bozi přísní! –
co doutníkové krabice.
Ó který kuřák není pitom,
teď čta je neví, holenku,
zda kouří ještě tabák přitom,
či Leistnerovu myšlénku!
Však byť se, lulko, Němce rtoma
víc chvalozpěvů rozneslo,
my zůstaneme pěkně doma –
proč práti s ním se o křeslo?...