A ustál děd, pak dodal truchlým retem:
„Toť pověsť jenom tak jak běží světem...“
O, Slovensko! Spí ještě předvoj Tatry,
však nad ním z dálky od velebné Fatry
se východ zardívá... Oj, země krásy!
ty – ty že na vždy mrtva, ubitá jsi?
Já nevěřím! Tvá hvězda zase vzplane,
a svoboda tvá opět z mrtvých vstane,
ta svoboda, v jíž krvi vrah tvůj kletý
se vykoupal, by zářil krásou v světy...
Však slyším juž, jak nad Váhem a Hronem
pták bílý kráče: „Za mnou, děti, honem!...“
Nuž, omladino! Janíku ty příští,
buď vítězem mi, drahá, na bojišti!