Opět stojí don Píšťala pod balkonem u agátu; na hlavě má biret s pérem, na šíji plášť ze brokátu.
Vzývá doňu, zpívá doně, na ritornel při tom cinká: „Švarná doňo, probuďte se, spáť mi nedá upomínka!
Škaredí mne Kentaurové s Chimaerami ve snu děsí, Morfeus mne s Herkulesem drží jenom – za pačesy.
Mefisto mne se Satiry, Ahasver mne ze sna plaší, démoni až z Čimborassa, faunové mne rohy straší.
A když bloudím po arkádách, v ústech zmoklou cigaretu, bakchantky se na mne šklebí, jako sfingy na asketu.
Je to malér! gurman v lásce když tak mnoho zkoušeť musí, ač by mohl ve fauteuilu páliť raděj fidibusy!
Neb se honiť na gondole, po lagunách a tak dále, a váš obraz blednout nechať jako fresku ve Walhalle.
Však to nejde! Fantasie kreslí mně vás v každém kroku, gazelo má, gracie má, plná vůně artičoků!
Dovolte, bych laurem písní ozdobiť směl vaše čílko, a v aleji piniové obejmul vás, doňo milko!
Aneb spusťte provaz pro mne, vysoukám se grandiosně ku pavlanu, do komnaty, budeme se líbať hrozně.
Spáti v loži ebenovém, v drahocenném mušelínu; unesu vás v eldorado, vyženu z vás Merkulinu.
Vraz pak někdo v asyl svatý, zhaň vás, nymfo: ,Hlele, panna!‘ A obhájí pověsť vaši každá moje medyana.
Kordík můj ho zmaltretuje jako psíka pifferaro, a pak vklouzne v měkké lože pod baldachyn nové jaro.
Nové jaro, trofej lásky! Manie se mne už chytá – ukažte se, doňo, přece, sic jsem zítra – eremita!
Odhalte juž ovál ňader, schlaďte výheň mého nitra, sice budou cikády nám pohřební pěť píseň zítra!“...
A v tom srr – crk – chladné proudy na rytíře zrovna dolů, a zvonivé rtíky doňy pustily se do šveholu:
„Jděte domů, starý osle, hněte se přec jednou s místa; beztoho juž o vás zpívá každý v Čechách harfenista!“
Utřel čelo don Píšťala, poklonil se švarné doně, odešel – a markýz sličný doňu líbá na balkoně...
Cookies on Poetry Cove