Již soumrak visí na okně,
ó blaze, blaze mi!
Toť čas, kdy snové v duši mé
zas kvetou růžemi!
A všichni jako hvězdičky,
co vzplály oblohou,
tak vysoko, tak vysoko,
že dolů nemohou!
A všichni jako hvězdičky,
když blízko k úsvitu,
zas pozvolna se ztrácejí
mé duši z blankytu.
Jen srdce ještě zastená
a krví zapění:
Ó noci drahá, sesterská,
jak smutné loučení!