Hoj, chlapče, kladivo sem dej,
co nejtěžší je v dílně,
ba rameno též uvykej
na těžké rány pilně;
neb jednou doba přijde ti,
kdy padne váha na ně,
kdy svatý boj tě posvětí
též na dělníka páně.
Když já jsem ve tvých letech byl,
už znal jsem zbraní mávat,
a za cit, jejž bůh v ňadra vlil,
zřel bratry dokonávat.
Tu láska k drahé svobodě
mi vtiskla pušku k ráně,
tu žehnali nám v národě:
„Kéž dělníky jste páně!“
Zas prapor světlý zašuměl
po vlastech od Paříže;
což rád bych já tam, hochu, spěl,
však stáří krok můj víže –
O, nebýt stáří, dávno bych
juž přelet’ hory, pláně,
bych shrotil nepřátelův pych
a dělníkem byl páně!
Tam hvězda překrásná se zas
jak nad Betlemem chvěje,
a děcko-volnosť zrodil čas,
jež dárcům vstříc se směje.
A hle! králové z Východu
též jdou mu věnčit skráně,
hoj, jsou to vládci národů,
již dělníky jsou páně!
A krásná hvězda života
nám opět k činu kyne,
že v rumech trůnu despota
svou bázní spoután hyne...
Mně klesá páž, mně slábne hlas –
já nepůjdu víc na ně – –
však ty, můj hochu, ty buď zas
dělníkem za mne páně! –