Hoj, dojíždí na hory bohatýr,
och, dojíždí na bílém koni,
však nikdo ho jaktěživ nespatří,
jen slyšeť, jak podkůvky zvoní.
Oj, nezvoní, nezvoní podkůvky:
to větřík nám v okénka zvučí,
a ve vzduchu běloučkých květů hned,
jak z jara kdy v zahradách pučí.
A na zemi plno hned sedmikrás,
že běloučkým povlakem všecka,
a při krbu choulí se dědeček
a kol něho družinka dětská.
„Ach, povídej, povídej, dědečku!“
I přemýšlí dědeček bílý
a povídá o svojí babičce,
však nemůže od ní dál chvíli...
A povídá o krásné princezně,
ba o vrchu celičkém ze skla,
a každému dítku se na očku
hned skleněná perlička leskla.
A povídá o švarném rytíři,
o zlatém a stříbrném lese,
a každému dítěti v hlásku se
hned stříbrný zvoneček třese.
A povídá dědeček bez konce,
až vypoví po třetí všecko,
až očka mu zavírá na klíně
to poslední miloučké děcko.
I zdřímne si dědeček na chvilku,
a sen jeho plný je krásy:
ó vidí svou bývalou chaloupku
a rozmilou babičku asi!