Přitisk housle k bílé bradě,
přejel struny slačíkem:
rozpěly se slavíkem,
tichly se vzlykem.
Vpadl cymbál bujně, mladě,
strh je ve svých zvonků tlum,
hned však nový v strunách šum
proletěl zas dům.
Ha, v jaké se slačík vnadě
na strunách teď prohýbá:
slzy kde, je vylíbá,
vzdechy skolíbá.
Ale hned se svíjí, hádě –
tmí se s huslařových řas;
ze strun ryk se rozetřás,
až pak v stoně zhas.
Opět struny ve souladě
v cymbálu zní teskný zvon,
zní jak v smutný něčí skon,
kvílí na pokon.
Pláčou jako máť, kdy v zradě
opouští ji vlastní syn,
a bůh vida jeho čin,
nezvedá svůj klín!
Jaká síla v tonů vládě!
Trnou staří zemani
v pouta strun těch sjímaní –
slyšeť vzdychání...
Hlavy chýlí pohromadě
bez vůle se, bez moci;
tu tam rtové šepocí:
„Žal nám, otroci!“
Skončil cigán bradu hladě,
rozhledl se do kola,
z očí pýcha plápolá:
„Kdo mi odolá?
Haha! král jsem v cizím hradě –
hle ty panské slabochy!
Jak je tlačí za kochy
moje vrtochy!“
Sebral stříbro smotkou čadě,
stisk zas housle pod bradu – –
Toč se, toč se k úpadu,
smečko proradů!