Svůj v lesích prožil mládí čas,
byl při tom vesel zas a zas;
o bolu neměl ponětí
v cigánky hebkém objetí
v divoku lesa.
Ten prošel křížem, na strany –
však dnes že nic mu do rány?
než bez kořistě obrátit,
raději sám se utratit
v divoku lesa.
Ha! teď mu přišla do cesty,
překrásný dar v klín nevěsty –
již spouští, rána vyletí – –
jaké to bude objetí
v divoku lesa!
V tom padne druhá – krátký vzlyk –
a za ní hučí revírník:
„Jen těš se na to objetí! –
má puška srny závětí
v divoku lesa!“
Čekala dlouho pod stanem...
„Co se as stalo s cigánem?“ –
A když se dlouho nevracel,
druh za něj lásku oplácel
v divoku lesa.