Ve chaloupce v borku, v každém očku zorku, vyrůstala sladce do chudoby matce.
Hoj, už v lesní hloubku svítá nad chaloupku, nad chaloupku svítá – matka hocha vítá.
„Což mi srdce v těle pro vás tluče vřele, do chaloupky vaší věrnou lásku vnáší!
Komuž poupě zlaté, komuž dochováte? Dávno srdci sloužím, dávno po něm toužím:
zatluče-li pro mě, zkvete-li v mém domě, v bílém ještě stáří srdce vám rozjaří,
radostí obdaří!“ Doufá máti, věří, ale jinak dceři – v hruď to bodá hlohem:
„Vrať se s pánem Bohem!“ Kterak jíti zpátky od miloučké chatky! Na skalinu sednul,
do vodičky shlédnul: „Mrtva jsi, vodičko, jako mé srdíčko, mrtva jsi a tmava
jako moje hlava, ale co to hebce zní ti ve kolébce?“ „„Nenaříkej, hochu,
ke mně sestup trochu, pojď, ó sestup ke mně s ledové té země! Dám ti zámek skvoucí,
dám ti srdce vroucí, ňadro nevadnoucí. A když bude z rána slunko k nám se shýbať,
bude tebe líbať žínka – vodní panna!““ Slyš, jak voda vzlyká! Škoda jinošíka:
rozhoupla se v kole, objala ho dole... Hlucho, pusto v lese – tichá skála, tichá,
z hlubin jen to vzdýchá, voda jen se třese... Chvátá máti, chvátá: „Bože, jaká ztráta!“
Slovo zmírá ve rtu, děvče plno žertů... „Bohdejž, bídné dítě, kletba pokoří tě!
Čekej na souvrati, než se hoch ti vrátí, odpuštění dá ti!“ Zazněl povzdech – z půdy
kvítek vzrostl chudý. A tak slzy rosil, jak by matku prosil... A když vykvet' sladce,
puklo srdce matce. „Čekanko z rozcestí! trhám tě pro štěstí, abys mně milého popřála,
kteréhos nadarmo čekala! Za ňadry dechem svým štědře tě napojím: bude-li květ z tebe vylouzen,
jesť mně můj rozmilý usouzen!“
Cookies on Poetry Cove