Ó nechte si ty modly zlatoskvoucí,
ty vybájené boha obrazy:
já jinde ctím tu bytosť všemohoucí,
jež uzavírá vzdechy kmetů mroucí
a nemluvňátka na svět provází!
Já věřím v sílu, která bleskem vládne
a věčnou dráhu hvězdám stanoví;
já vidím ji, kdy v sadě růže vadne
a poupě vedle rozvíjí se vnadné,
kdy nebe věnčí oblouk duhový!
Já vidím ji, kdy příval mořem zmítá
a mžikem ničí pevné koráby,
kdy v nitru skála puká vzdorovitá
a zkáza milionů z mraků kmitá,
kdy chladně nejkrasší rve půvaby!
I vidím ji, kdy sněžným vesna lemem
zlehounka něhy svoje rozvíjí,
kdy luhy věnčí květův diadémem
a lidstvo shromažďuje před Betlemem,
by vroucně jarní pělo glorii!
I slyším ji, když hromy vzduchem hučí,
když osud tvorstva v bouři kolotá,
když ptáčkův hossianah z větví zvučí
a nemluvňátko matce ve náruči
ponejprv: „Matičko má!“ šepotá!