Branko. (III.)

Večer jizbu šuhajovu na kapličku mění: hoch se modlí růženec svých zpomínek a snění. Každé zrnko bodá srdce jako břitký klínek – bez konce zrn na růženci – jeho upomínek...

Z šera před zrak vystupuje obraz bílé ženy: oči ze skla, tváře z pěny, vlasy rozpuštěny. A v těch vlasech bílý leknín a hrsť vodní řasy – vzúpěl šuhaj: „Lžete, lidé, máť že zoufala si!“...

A zas v oči usmívá se blaze líčko dvoje: „Jak ty hvězdy zapadly jste, drahé dušky moje! Zapadly jste,“ šuhaj vzdychá, „v nerodné tam zemi, zapadly jste, holoubkové, u hrob matčin němý!...

Jediný já prchl šťastně – – “ Zas růženec stiskl: před zrakem mu horský chlapec valaškou svou blýskl.. „Zůstaň, zůstaň!“ vzúpěl šuhaj, „vždyť jsi mojím apkou – bych moh tobě ruce zlíbať poslední slz kapkou!“ –

Pohroužil se šuhaj sněním – zas růženec stiskl – v tom na prahu šuhajově bodrý přítel výskl: „Hejže, Palko, v srnčí nohy! Pojď a jásej s námi: Brankovi juž nepomohou ani ďábli sami!“

Skočil Palko rázem v nohy, chytil za hruď druha, zatřásl jím, jako stromem smršť kdy třese tuhá: „Sedm bohů, ještěr, v tebe! jaké máš ty zvěsti?“ – „„Jaj, Palíčko, lastovičko, nuž tak povol pěsti! – ““

Klesly ruce Palíkovi a druh: „Nechť jsem sučin! – Ver jsi chorý!“ – „„Nejsem, byl to radostný jen účin – mluv, kde Branko?““ mrazivým se hlasem Palko shání. „Na Březenských horách rybku lapají juž páni.

Slyš jen, Palko! V Čertovici Hassan-Agu zhubil a víc nežli polovici moslemů s ním ubil. Kde měl posléz nohy srnčí, nazpět doběh v krátku, a co dostal, to si věru schová na památku!

S Turky přišel chlapec Brankův, a ten za dukáty k Braníkovi od mladuchy-smrti vede svaty. Nuž pojď! víno křišťal – –“ Ale Palík placho šušká: „Jdi jen, brate! – Hlava má dnes tíhne do vankúška.“

Vrtěl pan brat bujnou hlavou, nechal v jizbě Palka... Ve plášť Palko zahalil se, v pase samopalka. Ze stajny si vyved sivka, pohladil mu hřívu – neosedlán oř s ním letěl mžikem v dálnou nivu.

Leťem jako Tátoš letěl tam po břehu Hronu a na brodě nožky brodil ve hvězd milionu. A zas od vln safírových šuhaj bodal oře – letěli a letěli, až od hor svitlo zoře.

Zlaté zoře! shledlo slzy v očích hochu ranně, doneslo je v lúčkách svojich na Březenské báně. Zazořily slunkem báně – dojel šuhaj k bráně. „Hoj, tak záhy mosty dole!?“ – „„Hleďme toho ptáčka!

Neví, že dnes pod Makovym vzácná polovačka!““ – Netázal se Palko více, znova bodl oře, letěl v tuše úzkostlivé ku zelené hoře. Letěl jako se Kriváně divá boží střela,

letěl jako myšlenka mu pod Makovo spěla. A slyš! v hloubi tmavé hory veselé ty hlasy. Ej, to věru švarní chlapci z Brankovy jsou chasy! Skočil s koně, dal mu vůli, doběhl k nim rychlo:

třicet hrdel bez jednoho ve zpěvu hned ztichlo. Zmlkly gajdy, jak by Palko byl jim přeťal hučky, a v těch nohách zdřevěněly čacké pozabučky. Tomu, v ohni zapomenut, vzejmul se hle! vátral,

a kde kdo byl, v uděšené tváři hochu pátral... Tak ty tváře horské chlapce poděsily rázem. „Kde je Branko?“ šuhaj zvolal. „Se zlým jedu vzkazem!“ „„Mluv, šuhajko, odkud že jsi? Jaké tvoje vzkazy?““ –

„Smutné vzkazy, páni brati: smrť se horou plazí... Jeden z vás byl na Zvoleni – a než svitlo zoře, nechať shořím! páni z Března dávno byli v hoře!“ – Jaj! teď chlapci teprv slyší! V ráz se chopí zbraní:

v pravé dlani po valašce, pistol v levé dlani. Ha, což spěší ku kolibě, pod níž Branko dřímá! Leč v tom slyšte! Parom houkl chlapcům před očima: ne, ne Parom, ale výstřel – – „Běda jeho žití!“

Jako střely ku kolibě junáci se řítí... Zjásala se tvář myšlenkou libou, zachvěly se Braníčkovi rety. „Nedám tebe,“ šeptá, „za tři světy!“

A své ruce rozpjal pod kolibou. Nespí Branko, sní jen o svém ráji: ženka před ním krásná jako v báji, a z tří dítek, milé moje nebe!

poznává jen ji, jen ji a sebe... Vesel opět domček v jeho Dětvě, zlato rodí pod rukou se ženky, a tří synků drobné fujarenky

jásají a kvílí jak ptač s větve. Oh! teď ženka k Brankovi se kloní: „Pojď, o pojď, můj drahý!“ z úst jí zvoní. „Juž je čas...“ A Branko vzhůru skočí –

slzy mu však zatřísnily oči... Ha, slyš, Branko! Jaký že to hlomoz? Stíhatelé odhrnují listí, tváře planou hroznou nenávistí –

jaj, Braníčko, pán bůh tobě pomoz! Juj, juj! běda! Marcík vrahům v čele – Jidáš prodal opět spasitele... Z myšlenek svých rázem duše spěla,

skočí Branko – juž však za ním střela! Ne, ne za ním: vrylať spár mu ostrý v bílé ňadro, a tak mu jím třásla, div mu v hlavě paměť nevyhasla –

hledí Branko – zří kol šklebné kostry... V ráz však mdloba přešla. Jako jelen skočil v nohy, stiskl, kde byl střelen, a pěšinkou, jež se v horu točí,

uletuje černým ptákům s očí. „Stůj! vždyť smrti neutečeš nikam!“ kráče za ním hejno dravých ptáků. „Však se ani smrti neodříkám,

umříť chci, leč se Slovenskem v zraku – –“ Volně mizí dobrý chlapec v hoře. A v tom, jak kdy rozbouří se moře a své vlny vztekle k břehu metá,

vyrazila z houští chlapců četa. Jeden pohled na vrahy jí stačil, hoj, a výstřel životy z nich páčil; a v kom ještě jiskra žití tlela,

valaška ji vyrazila z těla. Prvou duši-káně pustil Jidáš... „Hore chlapci po krvavé stezce!“ – Letí četa za Palíkem rezce –

pospěš, sic už Branka neuhlídáš! Na skále tam na Makově sedí, kalným okem po Slovensku hledí a na srdce tlačí ruce obě:

„Dochoval jsem, Slovači, ho tobě!“ Náhle tváří úsměv kmitl blaha: hojže! chlapci vybíhají z lesa, a před nimi – sen to? pro nebesa! –

jeden volá: „Otče! hlavo drahá!“ Vyskočiť chce Branko, klesá – běda! juž však líbá synček líčka bledá, líbá ruce, líbá drahé čelo,

že se srdce slastí rozechvělo. „Pověz, pověz, duško má ty zlatá, živa-li je dobrá moje ženka? A kdes nechal Dáňa, Vasilenka?

Byli tehdy ještě nemluvňata!...“ Oči klopí šuhaj, slzí, mlčí – – „Nemluvíš? Tož schvátil dráp je vlčí? Předešli mne – nuž tam, v žití jiném

srdce na srdci si odpočinem!...“ Propuk Palík v nářek usedavý. „Neplač, zlato!“ Branko těší syna. „Zde máš chlapce – dole domovina,

a tam Slovač Turčín loupí dravý!“ Potom Branko děkuje se druhům. „Pozdrav neste,“ šeptá, „mojim luhům, potěšte mé Slovensko, mé nebe,

že mu dávám Palka místo sebe... Hrob mi dejte zde – bych viděl k Hronu – zazpívejte zpěvanky mně šumné – – “ Sklonil hlavu jako v touze dumné,

pohleděl tam v doly a zhas v stonu... Hořekoval nad svým baťkou Palko drahnou chvíli, až na pokon dobří chlapci hrůbek upravili. Kopali ho valaškami, vystlali ho spáčem,

uložili Branka s hlučným střílením a pláčem. Letěli kol sokolíci, juj, ten jejich krákot: „Braníčku náš, poskoč v nožky ze smrtelných mrákot!“ Letěla kol kukulěnka: „Braníčku můj, kuku!“ –

Klekli chlapci, zapěli mu pěkně na rozluku: „Hoj, Braníčko, lastovičko, spi jak na vankúšku, slovenskou zem máš ty, drahý, pod hlavěnkou v lůžku! A valašku nerozlučnou, tvoji druhou ženku,

dala ti brať zarmoucená k ruce do podstěnku. Na Makově nasypala mohylku ti pěknou: zde se prsou žádné střely více nedoteknou! Budeš ty, náš kapitáne, šumně viděť v doly

na Slovensko divokrásné po Královu Holi! Srdečko se zahřeje ti, a což bude o sny! – V letě hrob ti slunko zlíbá, vůni dají sosny, a ptač drobná na zobáčkách za té jitřní rosy

co rok tobě ze Slovenska nové písně snosí!“ – Dopěli a vzchytili se při Brankově rově – – „S bohem!“ šeptal Palík ještě a vstal po tom slově. „S bohem, otče!“... Setřel slzy, okem přelet doly:

„Hore tedy, chlapci moji, ku Králově Holi!“...