Zoři červan střílí růžovými luky, hlavičky se klobou květovými puky, a pod ranní mlhou na sihlině svěží granátová tříseň v drobných perlách leží.
Slovensko mé šumné! Zem kdy vesmír zrodil, věru že sám pán bůh po tobě si chodil! A jat vnadou tvojí slzy plakal blahem tam na věžích Tater, pod svým rajským prahem.
Ujaly se v horách jasné slzy boží: na bystřiny rostou, na plesa se množí. A ty hvězdy s nebe, klesají-li dolů, do Slovenska touhou zapadají spolu,
scházejí se všecky na plesách a říčkách čarokrásným Vilám v čelku na partičkách. Jaj, Slovensko moje, kdo tě spatřil jednou, po tobě mu vzdechy více neusednou!
Zazořilo s nebe. Nad Královou Holí srážejí se chmury hustě nad sokoly. Dvě stě dobrých chlapců nad ohnísky sedí, pušky nabíjejí, ku Zvoleni hledí,
valaškami točí, nasršené oči, nahromžena prsa – – Hoj, vy švarní branci, krvavá polévka zaleje vás v tanci! – „Jakže? divy světa! Hrmeň bohů do nich!
Neujedou ani na arabských koních! A kdyby jich bylo stokrát než nás více, zachvátí je dole naše hrmavice!“ – Usmívá se Branko, hladí sobě bradu:
„Horká vaše cesta, Turci, k Cařihradu!“... Jaj, Branko, Braníčko, slovenská zorničko, ký šuhaj kluše to? Obrať se maličko! Nuže, zvěd to hlaný, chlapec malovaný,
jenž nám zvěsti nese od Bystřické strany. Nese zprávy, nese: „V tom Bystřickém lese vyzvídali Turci: ,Allah! Navraťme se!‘ Viděli tam četu statných horských chlapců,
rozletli se nazpět jako hejno vrabců. Hoj, tož druhou cestu Hassan-Aga zvolí – bude bitka, bude pod Královou Holí!“ V ráz valašek dvě stě zařinčelo hlučně: –
„Věru nakrmíme moslemy dnes tučně! Nakrmíme těžkou olověnou kaší, zapíť dáme krví po té horské paši!“ Zjásaly se ohně po Slovensku svitno –
„Hej, dnes k Čertovici přistěhujem Sytno!“... „Zrada, zrada!“ – „„Hurá, hurá!““ Táhne proti chmuře chmura. „Hotovte se do boha!“
Zašla dýmem obloha, zakypěla vzteklá bura: zahučelo v ráz střel dvě stě – zatínali Turci pěstě.
„Allah! Aman! Allah kerim!“ úpí hlasem tisícerým. Zle je Turkům, těžko, těžce, sevřeni jsou ve soutěšce.
Hrmavice s hora, z dola – Allah ďaurům neodolá! Skáčou jiskry z jataganů, blesky srší z podsekaňů,
hbitě řinčí valašky. „Hej, půlměsíc padá s mešit, Azraël vás bude těšit – v peklo, Turci, z porážky!“
Klnou Turci, koně řehcí, bez pánů v dál pádí lehcí. Letí Branko po agovi: „Nejsme, tuším, známí noví!
Dolů, ago, páž mou zkus! Braň se, ago, křivulku ven! Vstup do pekla juž ti smluven – nenávisť má nezná hrůz!
Vrať mi děti, vrať mi ženu – dolů, Turče, se třemenů! Nuž, a líp teď hruď si chraň! Jak? že krev už z ní se deře?
Chacha! do pekla již dvéře odemk ti můj podsekaň ? Táhni k čertu, suky synu!“... Černá bura bije v buru:
„Za Slovač, hoj, za otčinu!“ – „„Allah! Aman! srdce vzhůru!““ Počal úděs, nastal zmatek, končil rudý horský svátek,
krvavý dým stoupá z jatek. Lehlo Turků jako stébel – „Jaj, co třeba peklu hřebel!“ A kdo ještě nedostřelen,
prchá nazpět jako jelen. Zmlkla krátké bitky vřava. Večer s Turky dokonává. Vyšla luna zkrvavělá,
osvětlila mrtvá těla: hřbitov dole, jiný v stráni – nepřátelé porubáni, porubáni, rozehnáni,
a kol pusto jako v dlani. Na Králově Holi bohaté jsou stoly: junáci se loučí s Brankem, se sokoly. Nesou kořisť s hora, nesou kořisť z dola:
„Dej bůh štěstí, chlapci! než nás vatra svolá!“... Branko sedí stranou, sedí, ústa němá: co mu schází? Mléka ptačího jen nemá! Pohroužen je Branko v ráje minulosti:
myšlenky mu přišly – přišli z Dětvy hosti. Sečany hle! chýžka, žena, drahé děti – – Ah, vždyť dávno, dávno zašli ve zajetí! Puklo srdce žence, klesla jí as hlava –
och, zda u hrobu jí někdo z dítek stává? Běda! Ze synů již moslemíni budou, a snad na valašce krev má jejich rudou? Kdo ví! – Zbledlo líce, mráz mu projel tělo,
několik slz jasných po řasách se chvělo... „Lépe, zhubil-li jsem oteckou je pěstí, než se s poturčenci střetnouť jednou v štěstí!“ Ztrácí duch se, ztrácí v ztraceném svém ráji,
dumky, černí ptáci, hlavu oblétají... „Pryč, vy černá křídla! strach z vás padá v líce, jako bych těch chlapců neuviděl více!...“ Nad Březno se chystá z pochmurného místa:
Nechoď, Branko, nechoď! předtucha dí jistá. „Nejsem junák více? Nejsem více orel?!“ Slyš, co havran kráče! – „Bodaj že si zhorel!“ A valaška ručí za havranem bzučí...
Zůstala jen s Brankem zas ta malá četa – nejsmělejší junač z celičkého světa, jen ta malá četa, třicet bez jednoho – – Kde je, Branko, Marcík? – „Nevšímám si toho!“ –
Vzali chlapci zbraně, vzali budky, rožně: třeba nesili jste, což je v Březně o žně!
Cookies on Poetry Cove