Branko. (I.)

Krev uherské révy z pohárů se pění – hoj, dnes na rozluku hody na Zvoleni! Na Zvoleňském zámku v malované síni s měšťany se loučí páni moslemíni.

S měšťany se loučí, s upřímnými pány, že jim otevřela pohostinnosť brány. Ale smutno nyní v malované síni, hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni.

Kudy ujíť z města? V horách zárub plno, a v zárubách horských chlapců nesčíslno. „Branko sám je s nimi!“ tak zní hlasy zvědův, „Branko, jenž ví pouštěť – v ráj jen Mahomedův!

Jaj, kdy v noční kraje padá zoř tří vater, pouta na valašky otroč mění Tater, do skalnatých hradů ze blízka i z dálky valašky své snáší, dobré samopalky,

ku valaškám pěsti, k samopalkám oči: nikdo na tom světě Slovač nezotročí! Dřív než Branka spatří, klesá, páni bratři, klesá, a krev lije pod ním bedelije!“ –

Braníčkova sklizeň krvavé má setí: rodinku mu Turci vzali do zajetí. Šťastně Branko unik do zelené hory, a zelené hory zvolil za komory.

Na braliskách ostrých na vysokých horách, které čely tonou v malovaných zorách, na těch plitkých kolech mnohý moslem poleh! Kde slunečko sedá, běda Turkům, běda!

tam je břitká cesta – k ráji Mahomeda... Smutno, ticho nyní ve Zvoleňské síni, hlavy k ňadrům věsí páni moslemíni. V tom však ručím krokem hlásal mezi pány –

„Jaké zvěsti neseš, sluho, do dvorany?“ – „„Velkomožné panstvo! na zámku je zpráva: s ramen padá – vivat! – Brankovi juž hlava...““ Hej, ten poplach kolem! Turci poza stolem

hurisky juž v ráji v duchu objímají, o poháry tlukou, jatagany zvoní, juž jich tři sta ořů zejtra nedohoní! Hlásal přived zvěda – skokem Turci v okol:

hojže, hleďte, jaký přiletěl k vám sokol! V líčku jarní zoř – sníh pod širáčkem zanik – zelená košilka, rudý dolomaník, nohavičky úzké, pás na dříku tuhý,

sponky na něm zlato, gombičky jak z duhy. Cedidlo na pleci – hedvábina tenká, což se jásá pod ní drobná fujarenka! A v té statné pěsti junácké hle štěstí:

břitká valaška jak letní slunko svítí – utíkejte, Turci – přijde hromobití! Heja, chlapec dobrý, však ho každý pozná, kdo mu pozří jednou na oruží hrozná,

kdo mu zbloudí jednou okem v orlí oči – ej, to švarný jonák jak prut ze klokoči! Sotva chlapec pohnul v tváři jedním tahem, jako zkamenělí Turci stojí šmahem.

Což kdy ústa vzruší: „Na mou hříšnou duši! povedu vás, páni, do koliby v hoře: tam Braníčko leží jako ranní zoře – sto dukátů dáte, sto Kremnických napřed,

bych tu zlatou mušku v pavučinu zapřed! –“ Pojali ho Turci ruče mezi sebe, hleděli mu v oči, mysleli že v nebe; podali mu pohár, hleděli mu v líčka,

dumali, že hledí z rána do sluníčka; zdrávkali mu páni, na košilku zřeli: zelenější limby v Tatrách neviděli! Pobízeli píti – na pás zřeli stokrát,

mínili, že hledí na Kriváňský poklad. Jaj! a kdy se rtíků rozemknuly spony, hútali, že slyší Bystřické zněť zvony... Hodovali Turci na Zvoleňském hradě,

kudy zejtra jeti, radili se v radě. Nepojedou chytře ku Králově Holi: ku Bystřici krásné rovinou jet volí. Pili Turci, oba vypili by Hrony,

kdyby na poledne neodbily zvony. Hej, tu starý chlapec: „Tři sta bohů, páni! nože no! čas věru do hor na čekání.“ Měštěnínů dvacet vyskočilo k tomu – –

Ej, už Jidáš vede brať svou do polomu: zlata plno vrecko, v tvářích víno všecko. Pod polomem dole, na sto dobrých kroků: „Stůjte pohromadě a mějte mne v oku!

Podívám se, spí-li Branko v této chvíli.“ Rozuměli páni, kroky zastavili. Jen ten šuhajíčko, jen ten Palko bledý, pán bůh sám ví, proč chce s chlapcem na výzvědy.

Nepustí ho páni: „Mlád jsi ještě, hochu!“ Jaj, cos, hochu, v líčku pobled od vrtochu? Beztoho juž chlapec mizí pod polomem – – Mizí, páni, mizí, ale z úst zní hromem:

„Dej bůh zdraví, páni! děkujem vám šumně – věru skoupi nejste – dáte nerozumně: uletěl vám jatý orel za orlaty!...“ Omráčená druže stojí, k hoře hledí,

nohy přimrazeny, rty bez odpovědi; ruce tisknou jilce, pušky visí s ramen, ale v každé žilce na mráz potuh plamen. Po drahné prv chvíli stuhlosť pánů jihne:

„Do Paroma!“ křičí, „snad ho rána stihne! Hore za Braníkem!“ – Ale puška něčí naměřena proti: „Kamto v nebezpečí! Pošetilci!“ bledý Palík volá v chvění,

„chcete v hoře zkázu? Nazpět do Zvoleni! Věru Branko v hoře ukryl chlapců spoře: nazpět! než nám lebky valaškami soře!“ – Hej, což páni tryskem za zmatku a strachu

ztrácejí se rádi ve Zvoleňském prachu! A za nimi Palík, tajným žalem schvácen: „Našel jsem tě, otče! Dvakrát jsi mně ztracen!“... Zvolna krásný večer padá do chotárků,

blankyt sype hvězdy do bystřin a jarků; a když tichý večer v plnou noc se mění, vínem vše a bázní spito na Zvoleni. Spánek víže oči, obletuje hlavy –

hoj, netuší žádná, co tři vatry praví: s Čertovice volá bílá vatra v dálky: „Nepřítel se blíží – za pás samopalky!“ Žlutá vatra volá se skal na Ďumbíře:

„Hor sa junač! na zboj otčině i víře!“ Rudá vatra volá se Královy Hole: „Ke mně, chlapci, ke mně – havrani juž dole!“...