Mrtvo a dusno.
Příroda zjista
k divoké bouři
mračna svá chystá.
Zaduje větřík,
vichor se zvedá,
vichřice zuří –
běda, och běda!
Ohýbá stromy,
přeráží kmeny –
chvějí se lidé,
třesou se stěny.
Z dálky to duní.
Bouře se blíží...
Bázlivě horal
zavírá chýži.
Plachetkou tmavou
nebe se halí,
hrůza se valí
z nebeských dálí.
Hučí a duní
mrákavy ztěžka,
zmizela v mlze
královská Sněžka.
Náhle se blýskne,
rachotí hromy,
zařinčí okna,
schoulí se stromy.
Na stole v chatě
hromnička plane,
sténají lidé:
„Zachraň nás, Pane!“
Ledovec těžký
s proudy se sype,
větvičky sráží,
haluzky štípe,
obilí cuchá,
do oken bije...
A zas se blýskne,
a zas hrom vyje.
Srazí se mraky.
Divoce spolu
blesky se chytly,
řítí se dolů,
po horách vztekle
hady se svijí,
v křížku se drží,
po sobě bijí.
V rachotu hromu
hory a skály
chvějí se: cítí,
kterak jsou maly.
Úzkostí v chlévách
kravičky bučí,
a kroupy tlukou,
oblaka hučí.
Potoky z břehů
valí se, řičí,
ve chvíli zbytek
úrody zničí!
Rodiny v chatách
choulí se v hloučky –
budou as péci
z horské jen moučky!...
Pozvolna liják
v pršku se mění.
Prořidly blesky,
dálí se hřmění.
Řidne i prška,
mží jen už drobně...
Chmurami svítá
slunéčko zdobně,
v plné až kráse
směje se dolů
z čistého nebe.
Chvátají spolu
horalé k polím;
rukama lomí.
Potloukly všecko
kroupy a hromy!
A na to dílo
lítice dravé
slunéčko hledí
bezcitné, smavé!...