Hoj, sivý borek na vršku
jak letos opět zmlad’!
Leč truchlivě mi hledí vstříc:
ach, zná mne ještě snad?
Hle, jak by na mně vyzvídal,
proč tváře v mech jsem klad’ –
že srdíčko jsem napuklé
kdes v koře spatřil snad?
A jak by zvolna šepotal:
„Ó jak jsi, hochu, zvad’!
Nech vzpomínek a zazpívej!“...
Ach, zná mne ještě snad!