Na samotě v Krkonoších
shrbená je chata:
bydlí tam as půl století
stará moudrá Háta.
Chvátají k ní z okolí,
ať je brní kdekoli,
hlava nebo pata.
Moudrá Háta, to je věru
doktor nad doktory,
dosvědčí to rychtář Hátě,
dvacet let už chorý.
Rychtářčinu zimnici
jenom jednou v měsíci
zažehnává v hory!
Souchotiny měřit umí
líp než inženýři;
kam je pošle, tam musejí
letět jako chmýří.
Všecko hojí heřmánkem –
choré tváře červánkem
za chvilku se pýří.
Kdo se staré Hátě svěří,
věru mnoho získá –
koho bolí ruce, jen je
strč do mraveniska!
Koho trápí záducha,
nakouří mu do ucha –
víc si nezastýská!
Kdo se lekne Krakonoše,
čerta nebo ženy,
ať přelévá nad hlavou si
olověné pěny.
Křeče hojí sádlo z much –
uvěříš-li, přisámbůh!
budeš uzdravený.
Stará Háta radit umí,
však se ráda chlubí:
probůh! kde kuňkají žáby,
neokazuj zuby!
Žáby ti je spočtou v mžik:
neuchrání smrtelník
pak je od záhuby!
Háto stará, znáš ty mnoho,
co krev v těle tiší –
zbav nás, babo! anděle náš!
německých jen myší...
A my s duší dojatou
ctít tě budem za svatou,
jak nás pán Bůh slyší!