Byl jednou čas, kdy tabák býval stíhán,
kdy dýmka byla pravým komínem,
když škůdce nešetřil ni zlob, ni příhan,
kdy troubel největším byl zlosynem.
Však ten čas minul. Nepříznivá doba
v prach zašlápnuta věků kročeji,
a tabák stal se volným ze paroba
a splnil kladenou veň naději.
Však juž juž nebe opět jedním mrakem,
a z černých oblak prší monopol,
genius kouře pláče nad kuřákem,
jenž smutně hledí k němu na topol.
„Dan, jenom daň!“ ho hučí v šíré světy,
„by schodky naše byly ukryty,
sic vypovíme z říše cigarety
a dýmky budou krutě pobity!“
Však krovy mraků probleskuje slunce
a věští slávu příští tabáku:
neb čím by svět byl, maje zlata unce,
když neměl by svých slavných kuřáků?