Dík, že pro mne není vnady více,
slepým že jsem až až k nevíře:
sladké oči, krásné dívčí líce,
že mně vše to shnilo v papíře!
Co prý ještě teď mne spasiť může?
Zem se před mnou halí do mraků...
A já přece opěvám své růže –
ale ve růžovém tabáku!
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.