Dvacet roků! Dvacet roků!
Nechci lháti jako panna!
Prvně jsem se zamiloval
do havana, do havana!
Ani ne tak do havana,
ještě na to myslím plačky,
jako spíše do trafiky,
jako do té prodavačky!
Tehdy byla ovšem růží,
nyní již je babkou křehkou,
tehdy byla pannou v srdci
a v nožinkách srnou lehkou.
A já tehdy lásce k vůli
potápěl se celý v dýmu,
až mne tatík pohněvaný
z domu vyhnal ku podzimu.
I jdu rovnou do trafiky:
„Chceš mne, drahá, z polovice?“
Kýho čerta! Jaké dneska
dlouhé to má náušnice!
Jeden v levo, druhý v pravo,
každý od ní lásku žádá –
ty můj bože! jako by tu
pravá hřměla kanonáda!
Hněv mne chytil divý, krutý,
všecky tři jsem probod – okem,
a ukojiv pomstu dravou,
ihned byl jsem venku skokem.
To můj román – pravda pouhá –
pak jsem vyhas jako sopka
a na zimu k tatíkovi
vrátil se jak zmoklá ťopka.