Na tebe moh sultan býti hrdým,
mohlas býti perlou divanů,
mohlas hnouti srdcem jeho tvrdým,
pokořiti mračna turbanů.
Tys však přece zůstala mi věrnou,
netoužilas jíti do Turek...
Než tě osud v zemi složil černou,
bývalas mi světlem komůrek.
Při tobě jsem komůrkám svým zpíval,
z rána, večer, ba i k poledni;
v objetí tvém o lásce jsem sníval –
a teď pláču píseň – poslední!
Mrtva láska! Dýmka u mých nohou!
Přeškoda té doby junácké!
Střepy k písním víc mně nepomohou:
s bohem, melodie kuřácké!...