Za tré dní starému roku
umíráčkem odezvoní;
Čech však dnes již – ne nad rokem,
nad bratrem však slzy roní,
nad Čechem, jenž – skvělá hvězda
na obzoru národnosti –
povolán na sklonku roku
Hospodinem do věčnosti.
Černý příkrov děsných mraků
nad zemí se rozprostírá,
vichr skučí – starý rok již
v posledním tažení zmírá.
Čechů věrných zástupové
k Volšanům se ubírají,
rodákům svým úctu jevíc,
již tak rychle umírají.
Odešla zas duše drahá,
jež tak snažně pro nás žila;
dědictví však zůstává nám:
zdařilá Čejkova díla.
Pro národ kořistil z vědy
muž, jejž jsme dnes pochovali;
slušno, bychom v památce ho
veždy slavné zachovali.
Rok za rokem v hrob se sklání,
našinci též odcházejí;
za tré duší v tomto roku
naše bolné vzdechy znějí:
Božena, Ferdinand, Josef
v věčný sen se uložili. –
Rok již hasne, Bože dopřej,
bychom v příštím šťastněj žili!