Ostrý poříz v ruku statnou,
na se z kůže zástěru!
Chci-li míti práci zdatnou,
dobré dřevo vyberu;
z hruba budiž otesáno,
pak na kozlu přiřezáno:
z náboje, špic, loukotí
kolo má se zrobiti.
Je to v světě kolotání,
vše se žene ku předu,
kolo času vše pohání,
také ducha národů.
Jedni druhých dostihují,
mocní slabých předstihují:
třeba mnoho vozů, kol –
jezdíť všechno napospol.
Vozy velkou roli hrály
v bojích předků slavených,
útokům když vzdorovaly
hradby z vozů spojených;
v nich se ženy s dětmi kryly,
když se voje mužné bily:
kolářům Trocnovský přál,
jejichť práci cenit znal.
Co vše z špalku muže býti,
když se řádně oteše!
Dáť se jím všem posloužiti
k prospěchu i k potěše.
Pluh nám kypří plodnou půdu,
brány drobí polní hrudu,
vozy sváží, kde co je –
štěstí divně koluje.
V blátě klusal chuďas mnohý,
teď, hle, jezdí v kočáru,
jiný, jenž měl velké rohy,
přicházívá na káru.
Kol své osy zem se točí,
z dráhy svojí nevybočí,
kdo však na ní zvrhne vůz,
zkusí mnohých nehod hrůz.
Chutě nástroj v ruku činnou,
s radostí v své práci dál,
rychle doby lidské minou,
blahý, kdo vždy k svému stál!
S jasnou tváři, s myslí čilou
robí kolář snažnou silou;
jeť vší jeho péče květ,
aby dobře jezdil svět.