U kolébky stráží láska bdělá,
kde spočívá útlé nemluvně;
láska pěstuje též domluvně
kvítka vyrostlá, však nedospělá.
Láska, Boha samého řeč skvělá,
lijíc v naše vnitro výmluvně
pravdy slova, kyne námluvně,
celovati její ústa rdělá.
Kde se nuzák chleba drobty sytí,
bol kde nalezá svou potěchu,
nad hrobem kde pučí nové žití;
zem kde miluje, co nadzemského,
v božskosti své čistém nádechu:
tamť dlí láska z chrámu nebeského.